Tisíc osm set sedmdesát sedm dní

6/4/2013

Jillian Cassidy, zakladatelka španělské organizace Umamanita

Poprvé jsem slyšela o Lásce, se kterou rodiče hledí na své dítě, které opustilo náš svět, když jsem doprovázela maminku (dnes moji velmi dobrou kamarádku), poté co zemřelo jedno z jejích dvojčátek. Požádala jsem o pomoc jednu ženu, která má mnoho zkušeností s truchlícími rodiči, jmenuje se Sherokee Isle. Koncept Lásky, který mi představila, se mi vryl do paměti. Musela jsem na něj stále myslet a věděla jsem, že je moc důležité předat jej zdravotníkům, hlavně těm, kteří asistují u porodu mrtvého miminka, nebo miminka s těžkými vývojovými vadami. A o to se také snažím pokaždé, když přednáším na školeních pro zdravotníky nebo když mluvím s kýmkoliv, koho tohle téma zajímá. Byla to pro mě životní lekce. Kéž by tehdy porodní asistentka, která nám poradila, abychom Umu nechtěli vidět, cítila to stejné jako Sherokee a já.

Poté co zemřela Uma, můžu tento „koncept“ dosvědčit i skrze svoji vlastní životní zkušenost. Po 1877 dnech od jejího narození jsem Umu poprvé mohla spatřit. Je krásná. Hodně se podobá svým sestrám. Pozná se na ní, že patří do naší rodiny. Viděla jsem Umu, protože jsme požádali patologický ústav, aby nám dali její fotografie, pokud existují. A ony existovaly.

Vzpomínám si, kdy mě poprvé napadlo, že bychom o její fotky mohli zkusit požádat. Když se narodila Abby, byla jsem pozvaná na konferenci do Maďarska, na které jedna žena z Norska mluvila o pitvách dětí, které zemřely před narozením, a o rodičích, kteří se s dítětem setkají, pochovají ho a chtějí s ním strávit nějaký čas před pitvou a po ní. Znovu jsem pochopila, že Láska předčí cokoli, když jde o vlastní dítě. Řekla jsem si, že by třeba mohly existovat fotky Umy. Asi po roce a půl jsem se cítila připravená na to, abych se to pokusila zjistit. Od té chvíle jsem cítila stejný strach jako tehdy, když se Uma narodila. Jak bude vypadat? Bude to pro mě ještě horší, když jí uvidím? Vrátí se všechna ta bolest? Když jsem si uvědomila, že tomu bude brzy pět let od jejího narození a smrti, řekla jsem si, že už nechci dál zůstávat v pochybnostech, jestli její fotky existují nebo ne. Nemocnice mají povinnost archivovat dokumentaci pět let. Cítila jsem, že už jsem připravena jí vidět, a i když pro mě bylo těžké vidět ji na obrázcích z patologie, horší by bylo nikdy ji nespatřit.

Napsala jsem do nemocnice dopis, ve kterém jsem mluvila o naší zkušenosti, o tom, jak se Uma narodila, o organizaci Umamanita. Psala jsem o Lásce, kterou rodiče ke svým dětem cítí, s jakou na ně pohlížejí. Napsala jsem, jak důležité pro mě je zjistit, jak vypadala.

Přišlo nám CD, na které někdo z nemocnice velmi pečlivě napsal „Slečna Uma Castro Cassidy.“ Uma nefiguruje pod svým jménem a příjmením v žádném oficiálním dokumentu, ani v nemocniční dokumentaci ani ve státní. Mluvila jsem o ní jménem v dopise, který jsem do nemocnice poslala. Moc pro mě znamená, že si tenhle člověk dal tu práci a napsal na CD její jméno. Netušili jsme, co na CD najdeme, a já se bála, co by tam mohlo být. Bývala bych byla vděčná, kdyby nám někdo napsal také dopis s vysvětlením, co na CD najdeme. Ale to je v pořádku. Je to jedna z možných věcí, o kterých si s nimi můžeme promluvit, pokud k tomu bude příležitost. Je to něco na co se můžeme zaměřit v rámci Umamanita.

Moci ji konečně vidět je něco nepopsatelného. Konečně poznat její tvář. Když vyslovím její jméno, už se mi vybaví skutečná tvář, ne jen něco neurčitého. Na povrch opět vypluly bolestivé vzpomínky. Konečně jsem si uvědomila, že to nejbolestnější nebylo a není to, že jsem ji tehdy neviděla, ale to, že jsem jí nedoprovodila, když odcházela z tohoto světa. Že jsem ji nemohla opatrovat před tím, než ji odvezli do márnice. Že jsem ji tehdy nepochovala a neřekla, jak moc ji miluji. Že jsem pro ni nebyla matkou. Je dobré to pocítit. Teď, když vím, jak vypadala, konečně také rozumím té bolesti, kterou cítím. Něco se změnilo. Předtím chyběl kousek skládanky a konečně jsme jej našli. Fotka nám nikdy nebude stačit, nestačil by ani otisk nožičky, ani pramínek vlasů ani jakákoliv jiná hmatatelná vzpomínka, kterou člověk může mít. To nikdy nebude dost… Vím, že teď už není nic víc, co bychom o Umě mohli zjistit, nic v tom fyzickém smyslu. Ale jsem tak šťastná, že jsem ji nakonec mohla spatřit. Konečně v sobě cítím klid.

Přeložila Lenka Pazdera 2014, perinatalnihospic.cz

Originální článek zde: jilliancassidy.wordpress.com/2013/04/06/mil-ochocientos-setenta-y-siete-dias

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s